Bryce canyon, za dva dny přes tisíc kilometrů
Původně jsem chtěl celou historku utajit, abychom společně s kamarádem Jardou nevypadli jako někdo, kdo se opravdu zbláznil. Pro fotografování jsem ochoten udělat opravdu cokoliv, ale tohle, co jsme společně s Jardou podnikli, to bylo mírně řečeno, vskutku šílené. Jedno odpoledne v národním parku Arches přemýšlíme, co podnikneme následující ráno. Předpověď počasí vypadá celkem tragicky, zataženo a déšť. Na druhou stranu ale další den večer vypadá mnohem příznivěji, takže bychom rádi večer strávili ve společnosti kamenných věží a oken, kterých je v národním parku Arches opravdu hodně. Šílený nápad, což takhle si přivstat a vyrazit o půlnoci do národního parku Bryce kaňon. Je to necelých 500 kilometrů, takže za necelých 6 hodin jsme na místě. Nafotíme východ slunce a hurá zpátky do národního parku Arches. Je rozhodnuto, nic jiného se stejně nedá dělat, přeci nepromarníme byť jediný den sezením na zadku. Večer ještě fotografujeme západ slunce v národním parku Arches. V hotelu následuje rychlá večeře a o půlnoci se skutečně vydáváme na dlouhou cestu, a když říkám dlouhou, myslím tím dlouhou a namáhavou cestu.

Tisíc kilometrů sem a tam, sněhová vánice a pár bláznů na cestě
Jak napovídá velmi trefný nadpis, tak naše noční dobrodružství nedopadlo právě nejlépe. Po téměř pěti stech kilometrech se blížíme k národnímu parku Bryce canyon, jenže pořád ještě netušíme, že se situace velmi rychle a dramaticky změní. Času máme poměrně hodně, přijíždíme téměř hodinu před rozedněním, jenže na místo krásného východu slunce, jak slibovala předpověď, nás přivítalo husté sněžení. Park byl téměř liduprázdný, nikde ani živáčka, jen dva blázni, kteří přicestovali téměř 500 kilometrů na východ slunce. No nic, i taková může být příroda. Plán byl původně takový, že bychom stihli krásný východ slunce a k tomu ještě západ slunce, a potom zpátky do národního parku Arches, kde hlásili přeci jen příznivější počasí. Příroda tomu chtěla navzdory osudu i nám jinak, a tak se pomalu vydáváme na úmornou cestu zpátky. Před námi je úmorných šest hodin jízdy, abychom tak právě stihli oběd, trochu si odpočinuli a večer znovu hurá do terénu. Bohužel téměř tisíc kilometrů naprosto k ničemu, nás chvílemi přivádí do stavu otupělé bezmoci nad rozmary zdejšího počasí. K tomu všemu se další den balíme a míříme opět zpátky, protože počasí v Bryce canyonu má být příznivé, kdežto tady, v národním parku Arches, se opět rapidně zhoršuje. V rozmezí 24 hodin jsme ujeli téměř 1500 kilometrů, aniž bychom vyfotili jedinou publikovatelnou fotografii. Přesto nelituji ničeho, byl alespoň čas pořádně potrápit Jardu, probrat všechno o našem životě a prohlédnout si pořádný kus Ameriky.

Návrat do pekel, aneb štěstí se na nás opět usmálo
Znovu všechno zabalit, bohatě posnídat a hurá do další sněhové kalamity. Tentokráte to musí určitě vyjít, protože bez fotografie národního parku Bryce canyon nemohu domů. Po nudných šesti hodinách dlouhé jízdy jsme opět na místě, nalézáme luxusní a velmi levné ubytování, které tady nabízí nový hotel. Jelikož jsme tady právě v čase mimo sezónu, tak je zdejší nový hotel prázdný a za velmi příznivou cenu. Jen venkovní vířivka je bohužel pro nás stále mimo provoz. Tak nějak jsem si zvykl, že po náročném večerním fotografování trávíme s Jardou dlouhé chvíle v horké vířivce, kterou tady vlastní téměř každý menší motel. Bohužel pro mě jen s Jardou, protože něžného pohlaví je tady kritický nedostatek. Jelikož vlastníme kartu, která nám umožňuje libovolný vstup do každého federálního parku na území USA tak neváháme, a ihned se vydáváme na průzkum zasněženého okolí. Park je téměř liduprázdný, všude už leží čerstvý sníh, takže si můžeme vybrat, kde a jak budeme v naprostém klidu fotografovat. Večer se pomalu blíží a je na čase se v klidu rozhostit na jednom pointu, kde budou vzhledem k zimnímu času nejlepší světelné podmínky. S příchodem večera se obloha zabarvuje do ohnivých barev tak intenzivně, že mi z toho doslova přechází zrak. Tohle jsem za poslední tři týdny ještě neviděl. Neuvěřitelné barvy a tvary mění celý park v jednu velkou ohnivou nádheru. Tahle podívaná stála za všechen náš ztracený čas předešlé dva dny. Fotografujeme jako o život, skutečnost nemůžeme nijak jinak vyjádřit, slovy to prostě nejde.

Bryce canyon, poslední růžové ráno
Unaveni, ale s pocitem velkého štěstí se vracíme do hotelu a pomalu vymýšlíme, kde bychom mohli fotografovat brzy ráno. Poslední ráno ve společnosti rudých skal si musíme vychutnat, a proto se modlíme, aby nám přálo počasí. Po delší diskuzi sázíme na klasiku, Bryce point, ze které lze fotit na obě strany. Ráno se přivalil velký mrak, který dodal celému obzoru nádherný růžový nádech a ukázal nám celý park v teplých zimních barvách. Jardu sice potkala nemilá příhoda s bateriemi, které se zdály být zcela nabité, ale mrazivé počasí tomu chtělo jinak, přesto si však chvíli růžové ráno užil. Další z mých snů se splnil, fotografovat zasněžený Bryce canyon.

Balíme, rychle totiž míříme vzhůru směrem Las Vegas, kde se musíme po dlouhých dnech pořádně zregenerovat a užít si trochu nočního života plného hazardu, alkoholu a krásných žen. To už je ale jiný příběh, který by měl zůstat pouze v mojí hlavě, na tyhle stránky rozhodně nepatří. Sbohem Ameriko, sbohem rudé skály a brzy zase na viděnou.

Velmi brzy bych Vás všechny rád pozval na výstavu „Spirit of America“, kde představím celé portfolio z letošní dlouhé cesty po americkém kontinentu. Vše s předstihem oznámím prostřednictvím svého webu.

Michal Jirouš | PhotoNature.cz

Komentáře k článku