Dopředu avizuji, možná budete mile, možná nemile překvapeni výběrem mých „zapomenutých pokladů z Afriky“ k výše uvedenému článku, nicméně velmi přesně vyjadřují moje momentální rozpoložení a pocity z fotografování, nebo je to dáno možná tím, že to francouzské víno je tak dobré, kdo ví. Na těchto snímcích mě „něco“ hodně zaujalo, možná to, co jsem před tím neviděl a rozhodně jsou trochu jiné, než na jaké jste ode mě zvyklí. Tentokrát neuvedu ani exif, ale malé vysvětlení, proč se mi fotografie líbí, takový krátký komentář, proto je prosím berte s nadhledem a lehkostí.

Fotografie evokuje lásku a něhu, která může vzplanout pouze mezi matkou a dcerou, vyzařuje mateřství a cit v divoké a nelítostné Africe a nevím, jak jsem ji mohl minout ve svém archivu.

Majestátní a upřený pohled vůdčího same, který neustále dohlíží nad svým stádem. Normálně bych fotografii přešel, s odstupem času mě však zaujala nejen světlem a provedením, nýbrž i obsahem.

Vím, že čekáte netrpělivě na články z tropického Pantanalu a vězte, že už na nich pilně pracuji a co nevidět se s Vámi podělím o další zážitky, dnes ale raději něco praktického. Slibuji, že to bude dnes velmi krátké a snad i poučné. Na podobné téma napsali vynikající článek Ondra Prosický a Petr Bambousek, já to vezmu ale z jiného konce. Sedím si tu doma u láhve dobrého vína a napadlo mě, že se o mé starosti a problémy s „digitálním věkem“ podělím s Vámi všemi, kteří si stejnou situací procházejí dnes a denně. Díky krátkému článku se pokusím také odpovědět na velké množství dotazů, které mi chodí na téma ukládání a zpracování velkého množství digitálních dat.

Smutný pohled na mladou žirafu, které olizuje kosti svojí zemřelé družky, bohužel i taková je Afrika, divoká a krutá, díky bohu jen z našeho lidského pohledu. Pro někoho možná trochu zvláštní kompozice, já si ale všímal pouze mladé žirafy a okolí naprosto ignoroval, světlo bylo mizerné, byl jsem příliš blízko, ale když jsem se na fotografii díval trochu déle, hodně mě oslovila.

Poslední hřejivé paprsky dlouhého dne, slůně se vrací do hřejivého bezpečí svojí matky. Na rozdíl od mladé žirafy a jejího příběhu, tahle fotografie vyzařuje život a naději divoké Afriky.

Nejlepší přítel „digitálního“ fotografa, je určitě odpadkový koš
Už ani nevím, kde jsem tohle velmi trefné moudro slyšel. Tuším, že na mém prvním fotografickém kurzu u kamaráda Rosťi Stacha, ale nechtěl bych někomu z mých kamarádů ukřivdit, takže píši, už přesně nevím, pro tnto článek je to vcelku jedno. Každý z Vás se určitě potýká se stejným problémem, jako teď právě já. Schválně počítejte se mnou. Ročně se vydám na dvě až tři velké foto expedice a pokud to je trochu jde, fotografuji prakticky každý víkend. Tahle zběsilá fotografická posedlost, dnes už si tomu tak dovolím říkat, produkuje neuvěřitelné množství digitálních dat. Dnes už s nostalgií vzpomínám na můj první digitální fotoaparát, který produkoval velmi malé množství „digitálního smetí“ ve formátu jpg. Velký problém nastal s příchodem a pořízením první digitální zrcadlovky, která nabídla uživateli neuvěřitelně velký formát RAW. Formát RAW sebou přinesl velkou spoustu výhod, bohužel ale jednu podstatnou nevýhodu, a tou je bezesporu velký datový objem. S rozvojem digitální techniky a nárůstem velikosti čipů a honbou za nesmyslem zvaným megapixely, jsem se dostal do situace, že tu dnes večer sedím nad svým „brutálně velkým“ fotografickým archivem, který v současné době čítá něco okolo 4TB dat, a nevím si s tím rady. Ano, čtete opravdu dobře, ač se snažím, jak to jen jde třídit, pořád nemůžu svůj archiv nějak zmenšit. Velké štěstí pro všechny fotografy je, že s prudkým rozvojem velikosti dat produkovaným nejnovějšími digitálními přístroji, roste ruku v ruce velikost odkládacích prostor. Dovoluji si říci, že právě tohle je zásadní problém pro každého fotografa, který se snaží co nejefektivněji ukládat a zálohovat svoji tvorbu. Velmi dobře si vzpomínám, když jsem si pořizoval svůj první počítač, kde velikost pevného disku se rovnala dnešní velikosti jedné jediné fotografie pořízené do formátu RAW.

Poslední koupel, jak jinak nazvat tuhle fotografii. V Africe je velmi těžké fotografovat dospělé slony, není snadné zachytit nějaký zajímavý okamžik jejich života a s odstupem času se mi tenhle výrazný kontrast velmi zalíbil.

Tak trochu jíný pohled, moje první zkušenost s rybím okem. Africký kontinent nabízí netradiční pohled do věčného koloběhu slunce a vody, který ovlivňuje celý kontinent. Na fotografii se mi velmi líbí ten úzký barevný pruh, který kontrastuje se zamračenou oblohou.

Kam s nimi, možnost úschovy velkého množství dat, aneb jak řídit
Třídit, třídit a zase třídit, lehce se řekne, ale velmi těžko se udělá (je to stejné, jako když Lenin říkal, učit se, učit se, učit se...). Klíč k vlastnímu třídění Vaši digitálních dat už Vám malinko napověděli moji kamarádi Ondra a Petr ve svých článcích, vlastní systém si však musíte zvolit Vy sami. Protože hodně cestuji, pokouším se na každou delší fotografickou expedici „tahat“ sebou nepohodlný malý notebook a rozhodně ještě další malý externí pevný disk. Z poslední měsíční cesty do tropického Pantanalu jsem si přivezl sebou něco okolo 300GB pečlivě vytříděných dat, no s tou pečlivostí je to malinko jinak, ale o tom později, a přidal do mého archivu zase nějaký ten malý hřebíček do digitální „bezedné jámy“. Každý večer jsem se snažil pečlivě třídit všechny pořízené fotografie, protože jak se znám, doma bych se k tomu už moc neměl. Věřte mi, že je to opravdu jedeno z nejlepších řešení a určitě ho doporučuji každému, kdo se na nějakou velkou expedici právě chystá, třídit na místě a třídit řídne a pořád, každou volnou chvilku, kdy se nedá fotografovat. Data, tím samozřejmě myslím digitální data, jsou tím nejdůležitějším, co si z dlouhé expedice, vyjma zážitků, může člověk sebou přivézt. Díky nástupu a rozvoji levných externích zařízení, jsem se rozhodl přejít ze zálohování na disky DVD, na externí zálohovací zařízení, jakými jsou pevné disky a „digitální knihovny“, RAID diskové pole a další sofistikované zařízení. Disky DVD jsem opustil z důvodu možného jednoduchého mechanického poškození a případné neschopnosti přečíst data v delším časovém horizontu a nahradil je rychlejším systémem zálohy na externí zařízení typu HDD. Další důvod byla velmi pomalá přenosová rychlost, malá kapacita a náročnost na skladovací prostory. Neumím si dost dobře představit, jak za pár let hledám nějakou fotografii, kterou mám na DVD číslo 1287, berte to prosím trochu s nadsázkou. Určitě se ptáte, proč tak rozsáhlý archiv, určitě se to dá nějak zmenšit. Odpověď je velmi snadná, veškeré vytříděné digitální fotografie skladuji ve formátu RAW a velkou většinu i ve formátu TIFF pro následné tiskové použití. Je to určitě dáno mojí vlastní leností, ale možná ne přímo leností, jen jakousi pohodlností a právě velmi levnou dostupností externích zálohovacích zařízení. Tak nějak jsem si zvyknul pořízené fotografie nemazat, vyjma tedy naprosto pokažených, rozmazaných a velmi špatně naexponovaných, protože člověk nikdy neví, co za poklady objeví s časovým odstupem, jako zrovna dnes, při jednom dalším třídění a pokusu o zmenšení celého archivu. Většina z nás totiž stojí před celkem legrační situací, i když nakonec ono to legrační není, cena za 2TB externí disk je dnes tak nízká, že Vás vlastně nic nenutí, abyste se věnovali pečlivému třídění a promazávání celého archivu, tak jako jsme to byli zvyklí dělat v dřívějších dobách. S nástupem holografického zápisu dat, se situace ještě zhorší, naštěstí se kapacita zálohovacích zařízení vyvíjí dramaticky rychleji, než stačí reagovat výrobci digitálních fotoaparátů, kteří nebudou schopni nikdy vývoj a rozvoj zálohovacích zařízení dnešním tempem dohnat. Jiná situace je u zpracování videa a faktická možnost pořizovat video v dnešních digitálních zrcadlovkách, staví problém do zcela jiné úrovně, o tom ale zase někdy jindy.

Oči, a kde jsou oči. Většinou se snažím zachytit divoká zvířata čelem k objektivu a zaměřit se tak na jejich majestátní pohled, který právě vyzařuje jejich zrak, ale co, zaběhlá rutina se musí přeci měnit. Na téhle fotografii se mi velmi líbí kontrast mezi bílou a černou, malým a velkým.

Moc natěsno, moc blízko a ten blesk na zobáku. Proč ale ne, tahle dlouhonohá kráska a zajímavé ranní světlo dávají snímku přeci jen svůj půvab a hloubku.

Zapomenuté poklady v archivu, to snad není možné, já musel být určitě slepý
Přesně tohle jsem si dnes prožil já, zabrousil jsem s odstupem asi půl roku do svého archivu z úspěšné cesty do zeleného srdce Afriky, delty řeky Okawanga. Vydavatel jednoho našeho časopisu, mě požádal o určitý snímek a to mě donutilo se trochu hlouběji ponořit do svého digitálního archivu. Neumíte si ani představit, jak jsem po objevení několika krásných fotografií cítil, říkám si, já musel být snad slepý. Zabrousil jsem totiž do sekce surových, a ne zrovna pečlivě vytříděných fotografií, a začal objevovat velmi zajímavé snímky, které jsem při několika selekcích snadno přehlédl. Určitě to zná každý, kdo se vrátí z nějaké fotografické expedice. Třídění fotografií chce totiž velký časový odstup, někomu stačí několik dní, někdo potřebuje i několik měsíců. Já cestuji velmi intenzivně a dnes jsem prakticky v několikaletém zpracovatelském skluzu, mám tolik fotografií z různých částí světa, které bych rád prezentoval, ale na nějakou dobu zůstanou ještě částečně skryty. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to možná dobře, protože jak se vyvíjí fotograf jako takový, stejně tak se vyvíjí jeho pohled na fotografii. U mě je to zajímavější tím, že fotografie, která se při první selekci prakticky nelíbila, mi přijde za nějaký čas skoro geniální, ale je to dáno určitým vnímáním a pohledem na fotografii, jako takovou. Přemýšlel jsem o tom hodně dlouho a nakonec jsem velmi rád, že dnešní možnosti levného a efektivního zálohování, jsou tak dobře dostupné a nenutí fotografa mazat snímky „za každou cenu“, tedy za cenu místa pro skladování digitálních dat. Schválně se projděte celým svým archivem, někdy stačí jen malý kousek a s odstupem času určitě objevíte i Vy, nějaké ty ztracené poklady v podobě vynikajících fotografií.

Malý a velký, velký a malý, no ale ta anténa našeho terréního vozu. Nevadí, není důležité kde byl snímek pořízen, ale co vyjadřuje, nemyslíte?

Původně jsem chtěl celou sérii fotografií s mladou cválající žirafou smazat, nechal jsem si jen tuhle jedinou. Nevýhoda pevné ohniska je patrná na první pohled, když se ale nad fotografií zamyslím, tak pohyb majestátní mladé žirafy je natolik podmanivý, že se mi nakonec fotografie velmi líbí.

Na této fotografii mě zaujal kontrast mezi temně ocelovou oblohou, která věstila přicházející déšť a posledním večerním světlem, které dopadalo na mladou antilopu. Kontrast mezi zuřivou bouří a nevinností mladé antilopy, dokonale vystihuje krutou a krásnou Afriku.

No to jsem to zase pěkně přehnal, ale to jsem celý já, když začnu psát, nevím kdy přestat. Naštěstí už je čas geniálně sarkastického „Doktora House“ a já se s Vámi pro tento večer rozloučím. Doufám, že jsem Vás tímto malým článkem donutil k zamyšlení, co se všemi těmi daty a donutil Vás tak prohrabat Váš digitální archív a pokusit se objevit nějaký ten zajímavý snímek, který Vám při důkladné selekci určitě unikl.

Nakonec se rozloučím fotografií Africké krajiny, která se mi zaryla hluboko do moji mysli a ještě více do mého srdce. Taková byla Afrika, taková je Afrika a pevně doufám, že taková ještě dlouho zůstane!

Michal Jirouš | PhotoNature.cz 23.11.2009

Komentáře k článku